V poslední době se mi zdá, že je kolem mě čím dál tím víc lidí, kteří jsou buď smutní nebo se nudí a nevědí, jak z toho ven. I já zažívám tyto pocity dost často a sama nevím, co dělat proti tomu. Ale čím víc to člověk zažívá, tím více nad tím přemýšlí, proto i já nad tím přemýšlím dnes a denně.

Proč je smutek a nuda naším největším přítelem??? Proč si nedokážeme najít radost a zabavit se??

Odpověď je, aspoň z mé strany, naprosto jednoznačná, prostě se nám nechce. Nemáme potřebu nějakým způsobem prožívat radostné chvíle, když není nějaký zvláštní důvod. Na co se radovat jen tak, když v práci je to na pěst, nemám pořádně žádný peníze, nevim, kde  budu zejtra a netušim, co se mnou bude za tejden?? Jo, tak tohle je možná i případ každýho z vás, kdo budete číst tenhle příspěvek. Chsi vás všechny povzbudit a říct vám, že tohle není ten pravý důvod, proč máme ne nijak zvlášť dobrou náladu a proč mrháme drahocenným časem.

Pravý důvod toho, že se nedokážeme radovat z maličkostí, je, že dnešní svět plný adrenalinu nám nabízí všechno, jen ne recept na spokojenost, která je daná pokojem v duši a životem s Bohem. Věřte mi, že ranní modlitbou se rozzáří celý den, dostane smysl a i sebemenší hloupost, nad terou by se jinak člověk rozzlobil se přejde s úsměvem. On je jedinej, pro koho má smysl žít a On chtěl, abychom žili radostnej život, i když nejsme u něj, ale tady na Zemi...

Tak pojďte a snažte se se mnou být radostnější, protože jedině s Bohem má život nějakej smysl a On nás chce učinit šťastnýma už tady na Zemi!!!!!

Taky máte někdy takovej divnej pocit prázdnity nebo nudy, co já vim, jak by se to dalo popsat, každopádně mam pocit, že úplně přesně to nelze pojmenovat, protože to každej cejtíme jinak. Prostě zkrátka pocit nenaplněnosti.

Dneska ráno jsem si vyjela do práce jen tak v kraťasech,tílku a žabkách s tím, že pršet jistojistě nebude. A ejhle, během večera se dalo do takového lijáku, že nebylo možné snad použít ani deštník, který si jsem mimo jiné nechala v bezpečí domova...

Zatáhlo a hřmělo, poté začalo pěkně lejt. O to by zas až tak nešlo, déšť se přežít dá. Po příchodu koukám z okna a na nebi se začínaj pomaličku rozpínat černý mraky Tak mě tak napadá, že se zlem je to úplně stejný. Nejdřív je naprosto transparentní a černý, můžeme ho dokonce celkem dobře rozeznat od dobra. Jenže pak se začne stejně jako ty bouřkové mraky roztahovat a pomalu šířit a rozpínat. Pod jeho odleskem věci už nejsou černé ale šedivé. No a co teď?

Je to ještě pořád zlo? Ne, už ne tak úplně tvrdí mnozí. Já tvrdím, že je. Možná neubližuje tolik, ale ještě pořád ubližuje. To je právě to, co naplňuje naše srdce pomalu ale jistě. Zdá se to být šedivé, ale jakmile je šedi hodně začne se pomalu proměňovat v čerň, kterou bychom nikdy dobrovolně nepřijali.

Prosím, netahejme si do života žádnou šeď, která může způsobit čerň.

Tohle všecho možná bylo příliš obrazné, tak ještě drobte konkrétněji. Kompromis, to je to slovo, které by se dalo v tomto případě použít. Něco, co je na pomezí dobra a zla. Není to přímo zlo, ale ani to není něco, z čeho bychom dobrý pocit.

Hospodine, ty vidíš všechny naše kompromisy, které nás ničí víc, než si dovedeme představit. Ničí náš vztah s tebou a tím pádem i nás samé. Smiluj se, prosím, nad každou chvílí, kdy kompromis připouštíme a kdy si na ně zvykáme.

Amen

Stalo se vám už někdy, že byste měli zázračnej život a chtěli ho mít ještě zázračnější?

Abyste tomu rozuměli, v jednu chvíli se divem Boží vůle a jeho řízením ocitnete na místě, o kterém jste si mysleli, že pro vás vůbec není. Jste tam úspěšní a cítíte, že je to opravdu něco, co vás naplňuje. Hned vzápětí nastává chvíle, kdy prozříte a uvidíte, že to přináší občas i problémy, že kvůli tomu, co vás tolik baví a naplňuje, musíte i něco obětovat. V tuhle chvíli si pak říkáte:"Pan Bože, jsem tu fakt správně, stojí mi ty nervy za to? Opravdu je tohle moje cesta? Vim, že jsem tu úspěšná/ý a baví mě to, ale co pak? Co bude potom? Opravdu se o mě postaráš?"

Jo, v tuhle chvíli má člověk chuť všechno zabalit, vykašlat se na to a se ctí, sobě vlastní, odejít. Možná si může připadat tak trochu jako Job. Tomu Bůh dal všechno, o čem si ostatní nechali jen zdát. Pak, když mu to najednou vzal, on nereptá. To já už bych měla plnou hubu keců nebo slzy a výčitky na krajíčku, co na krajíčku, otevřela bych si pusu a pěkně od plic bych mu něco řekla. Ale Job...od něj bychom se měli učit. "Bůh dal, Bůh vzal, Hospodinovo jméno buď požehnáno..."

Hospodine, prosím, abych tohle dokázal/a taky. Abych neremcala a neptala se, proč zrovna já, ale abych tě za všechno, co se poved,e chválila a dokázala přijmout těžkosti. Amen

Taky se vám někdy stává, že se vám nic nedaří, sami to moc dobře víte a ještě do toho přijde nějakej "chytrák", kterej si myslí, že vám prokáže dobrodiní, když vám to řekne?

Jo i mně se to stává... je to k zlosti.

Dneska a včera při těch všech obřadech v kostele jsem si uvědomila, co znamenaj letošní Velokonoce pro mě.

Nemá to bejt něco, u čeho člověk bude brečet a rvát si vlasy z hlavy, nemá to bejt něco, co tě zastraší a kvůli čemu budeš žít najednou dobře. Žít dobře ze strachu nemá cenu. Dlouho dobu jsem žila s Bohem, kterej nade mnou držel bič a za každou chybu mě potrastal... jen abyste rozumněli, tresty jsem viděla ve věcech, který se mi nedařily...

ale tak to vůbec bejt nemá!!! Letošní Velokonoce jsou pro mě ve znamení - NEBOJ SE!!!

Jo, on nezemřel proto, abychom brečeli, že byl nevinej, ale zemřel proto, abychom my se nebáli vzít na záda naše maličký křížky a jít s nima za ním. A i tyhle křížky, pod kterejma padáme a stěžujeme si, On bere a pomáhá nám je nést.

Neni to úžasný??

Tak se neboj!! Raduj se ze života, kterej můžeš žít a žij ho naplno a odvahou!!!

Thanks be to God :-)

Dneska ráno nebylo venku nic moc, sluníčko, které tam ještě před pár dny rozesmívalo tváře zamračené ze zimy, se schovalo za mraky a začalo pršet... Ježíšův vjezd do Jeruzaléma.

Stáli jsme před kostelem, mávali a mě se chtělo volat hosana, ale možná bych byla sama jen s malou Johankou, která se vykláněla z kočárku a svojí ratolestí z palmy zametala dlažbu před kostelem.

Dneska nastal ten slavný den, kdy Ježíše vítáme, za pár dní jej ukřižujeme..??

Místo evangelia se četly pašije. Najednou mi začalo být smutno. On, nevinný beránek se obětoval a nemusel, nikdo to po něm nechtěl, ale on přesto šel, dobrovolně a z lásky. Bylo mi čím dál tím smutněji. Vtom jsem však zaslechla větu jednoho z lotrů:"Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Nejvíc jsem však ožila při Ježíšově odpovědi:"ještě dnes budeš se mnou v ráji."

V tu chvíli mi všechno připadalo tak jednoduché. Jasně, stačí přijít, uznat, že jen on je ten, kdo mě může vysvobodit a poprosit ho o záchranu. Co je na tomhle těžkýho a přesto se v tom musíme utvrzovat celej život...

Hospodine, díky, že můžu přijít, když si uvědomím, že jsi Bůh. Díky, že čekáš, trpělivě čekáš, až mýmu slepičímu mozečku tohle docvakne a že mě v tom neustále utvrzuješ. Dej, ať tyhle Velikonoce nejsou o smutku, ale o neskonalý radosti. :-)